Procházet podle oponent "NEKVASIL, Jiří"

Nyní se zobrazuje 1 - 1 z 1
  • Dramatická účinnost soudobých kompozičních postupů v současné opeře
    Ivanovič, Marko
    (Akademie múzických umění v Praze. Hudební fakulta AMU, 2008)
    Datum obhajoby: 2008-09-25
    Práce se snaží o nepríliš rozšírený mezioborový náhled na problematiku opery. Ackoliv se primárne zabývá technickou stránkou hudebne-kompozicních postupu, snaží se zároven o analýzu jejich funkcnosti ve scénickém kontextu s prihlédnutím k divácké percepci. Pojem opery je zde definován jako artificiální žánr, stojící mezi melodramem a oratoriem a zahrnuje i díla, která se ke zmínenému žánru hlásí, ac se jejich zarazení do této kategorie muže zdát problematické. Predmetem zkoumání jsou operní díla vzniklá po roce 1950, pricemž jejich výber byl veden snahou o postižení významných del co nejvetšího stylového rozpetí. Jedná se mj. o díla L.Nona, K.Stockhausena, B.Maderny, G.Ligetiho, A.Schnittkeho, P.Glasse, S.Reicha a dalších. Volbe základní výzkumné metody jsou venovány první dva oddíly. V otázce sdelnosti hudby jako takové je východiskem sémantická metoda J.Jiránka a O.Zicha. Její posluchacská úcinnost je hodnocena z pohledu Steffaniho teorie hudební kompetence. Zvláštní pozornost je pritom venována specifické situaci soudobého hudebního posluchace a urcitých specifik vztahu hudby a dramatu z pohledu recipienta. Hlavní cást práce je rozdelena do dvou cástí. První se zabývá vybranými kompozicními postupy nebo styly a snaží se postihnout specifika a rozdílnosti jejich vztahu k dramatu. Výber je omezen na serialismus, aleatoriku, témbrovou hudbu, polystylovost a minimalismus. Každý ze zmínených kompozicních postupu má svá vlastní specifika a u každého lze vysledovat ruzné možnosti interakce s dramatickým textem. Druhá má podobu dílcích sond do aktuálních tématických okruhu vznikajících ve vztahu k soucasné opere, pricemž se zde leckdy jedná o syntetické zpracování poznatku z kapitol predešlých. Jmenovite jde o výzkum soudobého kompozicního prístupu k vokálním partum, o analýzu soucasných libret a zpusobu jejich hudebního zpracování a o rozbor uplatnení a významového posunu pojmu ?príznacného motivu?. V záveru se autor snaží synteticky shrnout poznatky predchozích kapitol a pokusit se o vytvorení zobecnujících tezí. Jejich podstatou je zjištení obrovské šíre možností, který vývoj divadla a hudebních technik posledních desetiletí do operního žánru vnáší. Práce koncí poukazem na dosud neuplatnené možnosti funkcního vztahu jevištní a hudební složky a snaží se být príspevkem k ocekávanému prudkému rozvoji hudebne-jevištních žánru.