Happening

Abstract

V práci zkoumám podstatu a možnosti současného (2010–2014) druhu happeningu, který si oblíbili především aktivisté jako přitažlivý způsob upozornění na téma. Nazývám ho politickým happeningem, rozebírám své zkušenosti s ním a nabízím úhly pohledu, kterými se dá na tento druh akcí nejen dívat, ale i je pořádat. Pro můj přístup k happeningu jsou zásadní pojmy záměru a hry, jimiž se vymezuji vůči účelovým akcím. Účel definuji jako racionální konstrukt, pevný bod vně happeningu samotného, kdy příliš-ný důraz na něj dělá z akce propagaci. Proto doporučuji účely brát jako orientační body a těžiště akce ponechat v ní samotné. K tomu se lze dostat hrou, která osvobozuje od honby za vnějšími cíli a nechává nás prodlévat v situaci tady a teď. To dává aktivistovi i divákovi možnost od účelu i tématu poodstoupit a uvolnit se od přílišného a svazujícího pocitu odpovědnosti za výsledek. To neznamená zůstat pouze u hry. Happening je vázán na aktivistův záměr, který v mém pojetí účel a hru propojuje. Záměr je proces, který se sice orientuje podle účelu, na rozdíl od něho je však zakotven v přítomnosti a je připraven se proměňovat v reakci na vývoj situace. Dále se věnuji symbolické vrstvě akcí, která svou otevřeností patří do světa hry. Symbol nemá jeden konkrétní význam. To sice omezuje jeho komunikační potenciál, a tím i jasnou účelovost sdělení, ale zároveň nutí diváka k aktivnější účasti. Symbol neexistuje sám o sobě, ale je součástí sítě symbolických asociací. Součástí tohoto širšího symbolického kontextu se stávají i účastníci tím, že v něm jednají. Díky tomu symboly ožívají v těle, v gestech a pohybu, a evokují pocity a postoje. Tato stránka sdělení je psychosomatická, působí na náš postoj v hlubinném, tělesném smyslu, které tvoří podhoubí našich vědomých názorů. Tím dokáže diváky i aktéry ovlivňovat na úrovni, jíž by slovním vysvětlováním nebylo možné dosáhnout. Rozkrývám též satirickou strukturu happeningů, kterou popisuji pomocí vztahu dominantního a subverzivního vzorce. Ukazuji, že dobrá satira se pouze nevysmívá, ale je zároveň sebereflexivní. Pro organizátory happeningů je užitečné být svými vlastními pozornými diváky. Není podstatné, jestli si diváci povšimnou všech detailů, ale jestli o ně pečují aktéři. Pak se účinek žádné malič-kosti neztratí, ani kdyby ji nikdo „neviděl“. Happening potřebuje důvěru, že dobře zvládnutá akce smysl má, i když není snadné na něj ukázat. Při takovémto přístupu bude dobře zakotven ve svých aktérech a bude šance, že alespoň v některých divácích se zachytí, rozvine a přispěje k proměně jejich osobního postoje.