Rozhlasová dramatizace mezi diegezí a mimezí

Abstract

Rozhlasová dramatizace v sobě vždy mísí diegetické (vyprávěcí) a mimetické (předváděcí) prvky. Tato „dvojdomost“ se proměňuje jak díky autorským, dramaturgickým či režijním přístupům, tak díky vývoji technologií záznamu a vysílání. I dnes je však nutné tuto otázku v praktické rozhlasové dramaturgii řešit, a proto se v této diplomové práci se zabývám právě problematikou převedení epického textu do dramatické podoby v rozhlasovém médiu. Zkoumám v ní možnosti a omezení, se kterými se musí autor rozhlasové dramatizace potýkat, dále postavu vypravěče a principy vyprávění zvukem. Na příkladech z mé dramaturgické praxe v Českém rozhlase se také věnuji dramatizované četbě, adaptaci divadelní hry, rozhlasové dramatizaci a krátce také rozhlasové hře samotné. Jádrem této práce je rozbor čtyř rozhlasových dramatizací, které ukazují odlišné přístupy dramatizátorů a zároveň mapují vývoj rozhlasových technologií a práce se zvukem. Zástupcem monofonie je Čapkova Válka s mloky v režii Jiřího Horčičky z roku 1958, v níž má zvuk funkci scénografie. Kafkova Proměna v režii Josefa Henkeho z roku 1967 ukazuje principy „introvertní“ stereofonie, která se obrací směrem dovnitř postavy. Naopak „extrovertní“ stereofonii demonstruje barvité rozhlasové zpracování Haileyho Letu do nebezpečí z roku 1980 v režii Jiřího Horčičky. Poslední analyzovanou rozhlasovou hrou je digitálně vytvořený Spalovač mrtvol v režii Aleše Vrzáka z roku 2017. Vzhledem k tomu, že autorkou této dramatizace jsem já sama, je tento rozbor zároveň reflexí mých vlastních zkušeností.