Natáčení tance

Abstract

Tanec jako nástroj komunikace je spojen s historií lidstva od samého počátku. Jeho význam a podoba se měnily podle doby a vyspělosti civilizace. V pravěku a středověku hrál významnou roli například v rozmanitých obřadech a rituálech (magických, náboženských, atd.). Později získával na významu rovněž prvek pobavení. Tanec se tak vyskytoval hojně například při různých slavnostech. Se vznikem tance zároveň vznikla i potřeba tento druh umělecké aktivity nějakým způsobem zaznamenat. Z počátku se jednalo například o nástěnné jeskynní malby a rytiny, ale s postupem času a rozvojem civilizace začaly být techniky pro záznam a uchování umění sofistikovanější. Rozvíjela se malba a sochařství. Velkým průlomem v tomto směru pak byl v novověku vynález fotografie, zaznamenávání zvuku a zejména film, který umožnil „živý“ záznam uměleckého díla. Práce se zabývá problematikou natáčení tance z hlediska kameramana. Taneční filmy lze na základně vůdčí složky výsledného díla rozdělit do dvou skupin, a to na snímky formátu „dance for camera“ neboli tanec pro kameru a na záznamy tanečních představení tj. kamera pro tanec. Oba žánry specifikují vlastní pro kameru významná omezení, avšak spojuje je nutnost úzké spolupráce tanečního a filmového umění. Snahou tohoto filmového žánru je proniknout do tanečního světa a pokusit se porozumět mu tak, aby bylo možné kamerou zachytit jeho podstatu. Konečným cílem je pak umět prostřednictvím tanečního filmu oslovit více filmových a televizních diváků. Text kromě literární rešerše vychází rovněž z vlastních zkušeností s natáčením tance pro kameru (screen dance, dance for camera), se záznamem tanečních představení, workshopů, performance a dokumentárních tanečních filmů. Jako důležité doplnění tématu jsou k práci přiloženy dva rozhovory s osobnostmi z daného oboru, a to s choreografem Petrem Zuskou a kameramanem Jiřím Myslíkem.