Fenomén Emanuel Lubezki

Abstract

Podle Gestaltské teorie, založené Maxem Wertheimerem, nevnímáme podněty jednotlivě, ale jako celkový dojem. Snadno to pochopíme na příkladu hudby. Můžeme rozpoznat melodii kdykoli, i když je reprodukována v jiné tónině nebo rytmu. Nevnímáme jednotlivé noty, ale celkovou melodii. Pokud v notovém záznamu nota chybí, přidáme si ji automaticky, abychom reprodukovali známou melodii.(1) Naše vnímání obrázků funguje podobným způsobem. Přidáváme prvky, které chybí, nebo které na základě zkušeností očekáváme. V 50. letech 20. století umělecký psycholog Rudolf Arnheim tuto teorii rozšířil na teorii poznání, založenou na vnímání. Podle této teorie nemyslíme slovy, ale obrázky. Tato teorie je potvrzena vědci. Zásadní průlomy, které vedou ke kreativnímu řešení problému, jsou obvykle vizuální. Profesor Arnheim analyzuje některé aspekty, ve kterých se fotografie liší od jiných umění, a dochází k závěru, že fotografie je, i když je omezenější, blíže hmotnému životu lidí a plní nejdůležitější sociální funkci. Fotografie jsou jedinečně schopné zachytit to, co divák cítí. Je to skutečný vzhled věcí a událostí. Film je oživenou fotografií. Za pomocí střihu, hudby, zvuků a nespočetných možností, které nabízí obrazové snímání a jeho reprodukce, oživujeme fotografii a přibližujeme se někdy více, někdy méně, realitě. Někdy se však vzdalujeme natolik, že vytváříme světy zcela nové. Jeho schopnost reprodukovat realitu nebo naopak vytvořit novou, je zcela fascinujícím pro naše vnímání. Proto se zřejmě film těší takové popularitě, která umožnila vznik Hollywoodu a s ním celosvětově známé osobnosti.

Podmanivé obrazy krajiny, tváří a nových světů reprodukuje na filmové plátno v současnosti jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších hollywoodských kameramanů Emmanuel Lubezki. Jeho filmová fotografie přitahuje miliony diváků, určuje celosvětově módní trendy v oblasti kinematografie. Je jedním z neprogresivnějších kameramanů z hlediska technických inovací. Emmanuel Lubezki získal jako jediný kameraman na světě tři po sobě jdoucí Oskary. Je to výsledek štěstí, dlouholeté profesní oddanosti a osobní zapálenosti pro film. Nesmíme však opomenout, že je tento výsledek je také spojen s producentskou strategií.

Popisuji chronologicky profesní růst Emmanuela Lubezkiho v kontextech finančních a technických, za kterých snímky vznikají. Rozebírám úspěch Lubezkiho úzce související s intenzivní spoluprací s různými režiséry, které jsou neodmyslitelnou součástí úspěchu každého kameramana. U některých filmů se pozastavuji jen krátce, a to proto, že v nich neshledávám zásadní posun v Lubezkiho profesním růstu. V praktické části detailně analyzuji s ohledem na kameru všechny tři Oskarové snímky GRAVITY, BIRDMAN a THE REVENANT.

V závěru zmiňuji důležitou teorii zesílené kontinuity, shrnuji práci Emmanuela Lubezkiho a věnuji se v tomto kontextu negativnímu dopadu prestižních ocenění.