Re-evaluating the Visual in Theatre

Abstract

Ve své disertační práci "Re-evaluating the Visual in Theatre" zkoumám vybrané režijní postupy současné divadelní tvorby, které přehodnocují vztah mezi perspektivou, vizualitou a tělesností účastníků představení. Metodologicky toto téma zpracovávám za pomoci postupů uměleckého výzkumu, jež umožňují efektivní kombinaci teoretické analýzy dané problematiky s vlastní tvorbou a její reflexí. Ve čtyřech částech své studie se kromě teoretické a historické kontextualizace tématu věnuji analýze dvou vlastních inscenací - Žádný člověk a Molyneuxova otázka – a tří inscenací jiných režisérů – On the Concept of the Face, Regarding the Son of God Romea Castellucciho, Delicate Instruments of Engagement Alexandry Pirici a Crowd Gisèle Vienne.

Práce začíná zamyšlením nad významem starořeckého pojmu θέατρον (divadlo), který doslova znamená "místo pro dívání". Pojem divadlo tedy v sobě již od počátku ustavuje vztah mezi individuální tělesností každého diváka, prostorem a perspektivou pro sledování představení a konkrétní zkušeností diváckého zážitku.

Ve druhé části práce vycházím z eseje Waltera Benjamina z roku 1935 Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti a zkoumám vztah mezi fyzickým odstupem, perspektivou a tělem diváka v divadle. Zaměřuji se dále na pojmy „perspektiva“, „ikona“ a „ikonoklasmus“ a popisuji, jak inscenování ikonoklasmů a změn perspektivy ovlivňuje percepci obrazu v divadle a umožňuje divákům aktivně reflektovat to, co vidí. Dále zkoumám fenomén obdivování ruiny v umění a jeho vztah k estetice fragmentu, nedokončenosti a palimpsestu, vedoucí až k post-dramatickým tendencím využíváných v avantgardním divadle 20. století.

Ve třetí kapitole této studie zkoumám vybrané inscenace Romea Castellucciho, Alexandry Pirici a Gisèle Vienne, které zpochybňují divadelní portál jako základní rámec pro sledování představení, čímž významně přehodnocují standardní principy vizuálna v divadle. Ve svých analýzách se zaměřuji se na to, jak dané inscenace konfrontují své diváky s novými způsoby dívání se na známé obrazy a jak definují samotné dívání se jako plně subjektivní akt.

Ve čtvrté části studie se věnuji dvěma vlastním inscenovaným představením: opeře Žádný člověk, která měla premiéru v březnu 2017 v Národním divadle v Praze a inscenaci Molyneuxova otázka, která měla premiéru v listopadu 2018 v berlínské galerii EIGEN + ART Lab a v prosinci 2018 v pražském divadle Studiu Hrdinů. S odkazem na pojem tělesné mysli kognitivních lingvistů George Lakoffa a Mark Johnsona popisuji vznik inscenací, jejichž záměrem bylo umožnit divákům projít racionálním i fyzickým procesem reflexe, a zároveň jim nabídnout konfrontaci se zpomalenou vizualitou, jež umožňuje objevovat nové vrstvy známých obrazů.