LOUTKOVÉ DIVADLO JAKO CESTA DO DĚTSKÉ DUŠE

Abstract

Disertace vychází z pojmu loutkového divadla jako divadla obrazového, které nevytváří dokonalou repliku světa, ale vyjadřuje se prostřednictvím metafor a symbolů o své podstatě. Na základě loutkových inscenací a odborných studií z oblasti vývoje dítěte hledá možné spojitosti mezi výchovností a loutkovým divadlem, s důrazem na hereckou tvorbu, ale také ve spojitosti s režií, dramaturgií a scénografií. Odmítá myšlenku příliš zjednodušených, didaktických a moralistických představení jako výchovných a místo nich nabízí hravý, zkoumavý přístup k tvorbě, specifický pro loutkové divadlo. Pojednává o tom, jak takový přístup, který vychází z vnímání dítěte jako kompetentního diváka, mimo jiné povzbuzuje k rozvoji přirozené zvědavosti a empatie. Z hereckého hlediska zkoumá vztah k loutce a vynalézá analogii se vztahem k dětskému divákovi. Nabízí způsob, jak je prostřednictvím autentického kontaktu možné zlepšit hereckou práci s loutkou a umožnit dítěti stát se nejen příjemcem, ale také spolutvůrcem uměleckého zážitku.