Historizace a aktualizace jako dva protichůdné přístupy k inscenování klasické dramatiky v současném divadle

Abstract

Centrum této práce spočívá v pojmu velké klasické činoherní divadlo (neboli velká činohra). To je chápáno jako mluvené divadlo postavené na výrazně estetizovaném dramatickém textu, básnickém dramatu, které se dotýká hlubších společenských problémů, hodnot a vůbec celkového světonázoru člověka. Divadlo je zde tak pojímáno jako společenská, morální a vzdělávací platforma. Tato práce se jednak snaží fenomén velké činohry pojmenovat, a jednak chce zkoumat možnosti, jak dramatické texty velké činohry inscenovat v současném moderním divadle. Při scénování klasického dramatického textu se totiž střetávají odlišné konvence - konvence scénování v době vzniku textu a konvence scénování v současném divadle. Z toho vyplývá, že každá inscenace velké činohry je nutně adaptací. Vždy se jedná o pokus oživit, teď a tady, obsahové kvality dramatického textu. Způsob jakým adaptujeme klasický text velké činohry může být dvojí. Posílíme-li mýtickou hodnotu dramatu (interpretace z hlediska kosmu), adaptujeme text historizačním principem. Zatímco přeneseme-li text do současné aktuální společenské situace, postupujeme v adaptaci principem aktualizačním. První část této práce se snaží výše uvedené skutečnosti popsat. Druhá část tyto poznatky aplikuje na konkrétním praktickém případu inscenování českého dramatického textu velké činohry. Charakterizace adaptace Hippodamie Jaroslava Vrchlického mimo jiné dokazuje, že ač přistupujeme ke scénování dramatického textu velké činohry z historizačního hlediska a tedy z hlediska věčnosti, dotýkáme se zároveň jistým způsobem i současných problémů. Historizace a aktualizace se tak ukáží jako dvě strany jedné mince.