Kamera a projektor v nevědomí

Abstract

Tato teoretická diplomová práce se zabývá audiovizualitou snů a převodem sdělení ze snových projekcí i archetypů kolektivního nevědomí do znakovosti filmu. Definuje snícího kinooka jako kameru i projektor ve vlastním nevědomí a uvádí úskalí v převodu jeho snových subjektivních znaků do obecně srozumitelného vyprávění. Zaměřuje se na specifika dětského diváka a jeho reflexi pohádek a propojení s dětským živým snem. Dále popisuje dvě metody samotného vědomého vstupu do snu. Metodu vědeckou ? používanou ve spánkových laboratořích k léčbě spánkových poruch a cestu o několik tisíc let starší, která je pro snivce, potažmo pro diváky vstupní branou, kdy dále ukazuje práci na vymezení obrazu z nevědomí a jejich písemné a obrazové zachycení. Uvádí významné filmové zpracování snů a myšlenky klíčových autorů, popisuje jejich celoživotní snahu o soustředěnou manipulaci s filmovým snem a dochází k závěru, že důležitá celková sdělení jsou ve filmech snících autorů skryta ve vícevrstvé struktuře a vyžadují předchozí snovou zkušenost nebo povědomí diváka. Snaží se vymezit pojem snové etiky a věnuje se společným znakům, které pro film vytváří střih a ve snu fungující nelogický dějový převaděč logických sekvencí a uvádí vztah časoprostoru ve filmu a ve snu projekčním i lucidním. Zdůrazňuje, že ve snu můžeme popisovat, nicméně to, co nás vede, abychom sny vnímali už popsat nemůžeme. Snění otevírá druhé světy, které se občas povedou převést i na plátno. Každá snová pozornost vstupuje do hry, když je přivolána a dostane nějaký cíl. Snová pozornost je spíš probuzením a probudit diváky je i cílem této práce.