Instrumentace - zvukový ideál i výraz doby

Abstract

Ve své dizertacní práci jsem se snažil postihnout ty aspekty instrumentace, jež se primárne netýkají pouze zvukových predstav, ale jsou ovlivneny i jinými, mimohudebními aspekty. Vzhledem k šíri tématu jsem se zameril pouze na analýzy z hudby 20. století s hlavním durazem na instrumentacní postupy Leoše Janácka a Bohuslava Martinu. Analýzy dvou konkrétních del Alfreda Schnittkeho a Arvo Pärta jsou podle mého názoru typickou ukázkou vrstevnatosti hudebního myšlení v druhé polovine 20. století. Skladatel 20. a 21. století již nepremýšlí o instrumentaci pouze v ciste hudebních zvukových souvislostech, nýbrž použitím urcitých nástroju muže rozehrávat celou šíri významu i skrytých poselství. V tomto zpusobu myšlení spatruji i poslání a smysl soudobé vážné hudby. To znamená neustrnout pouze v oblasti naplnování ideálních zvukových predstav, nýbrž reflektovat impulsy nejen z jiných oblastí umení, ale i sociologické a historické kontexty spolecenských dejin.