Giussepe Verdi: Don Carlos. Současná interpretace Verdiho oper - historismus a stylizace v operním kostýmu.

Abstract

V 19. století nabývá na významu v inscenační praxi scénografická složka. Jejím cílem bylo postihnout realitu současnou či historickou. Historismus se projevoval ve všech disciplínách včetně scénografie. Divadlo se stává podívanou. K tomu přispívá rozvoj jevištních technologií a stavba nových divadelních budov (Festspielhaus Bayreuth). Na důležitosti nabývá v organismu inscenace role kostýmu. Divadla začínají zaměstnávat návrháře, zakládají krejčovské dílny. V roce 1888 vzniká příručka pro návrháře, tzv. Racinetův historický kostým (Le Costume Historique). Byly vytvořeny vyhovující tehdejším náročným inscenačním požadavkům, tzv. velkých oper (Grande Opera) ? např. Meyerbeerovy Afričanky. Snahou bylo docílit jednotného účinku celé inscenace. Velkou roli v tomto případě sehrály inscenace Saského vévody Jiřího II. Z Meiningenu (skupina tzv. Meiningenských) a Richard Wagner se svou teorií Gesamtkunstwerku.

Následuje stručná charakteristika divadelního kostýmu, jeho funkce v rámci inscenace a odlišnosti od historického či civilního oděvu. Dramatický kostým je výsledkem formování dramatické osoby.

Dramatické umění považujeme za obrazové umění. Objektivní realita je umělci pouze pramenem. Umělec ji mění s určitým záměrem a za určitým cílem. Tento proces se nazývá umělecká stylizace. Stejný princip se uplatňuje i při tvorbě kostýmu. Historický oděv je pouze jedním z výchozích pramenů. Stylizační míra závisí pouze na umělci. Divák vnímá dílo/kostým na základě asociativního zákona podobnosti. Podobnost musí být tak velká, aby došlo k žádané obrazové představě v mysli diváka. Současná kostýmní tvorba pracuje s metaforou. Na míru stylizace kostýmu má vliv použitá barevnost, tvarová stylizace a použitý materiál. Stylizace kostýmu musí být vždy inscenačně zdůvodněná. V současných operních inscenacích panuje minimalismus. Pojmem historizující kostým označujeme kostým s velmi malou stylizační mírou, který se příliš blíží nebo přímo shoduje s historickým kostýmem/dobovým oděvem. Nutné je rozlišovat zda se jedná o historizující kostým či jen inspiraci historií. Historismus plní především funkci popisu, zobrazuje vnější znaky nositele (např. sociální, geografické zařazení či zařazení postavy do konkrétní historické doby). Historický oděv je pouze jedním z pramenů pro tvorbu stylizovaného operního kostýmu. Opakem historismu je přílišná stylizace.

Inscenační úroveň oper je ovlivněna kulturně historickým, politickým a společenským vývojem. Velkou roli hraje možnost umělců tvořit ve svobodě. Citelné stopy měl v České republice dopad totalitního režimu za světové války a komunistický režim do roku 1989, díky kterým inscenační vývoj stagnoval. Opera se stala konzervativním uměním. Často se prosazuje jako umění pro vyšší společnost. Opakem byly třeba požadavky v padesátých letech, kdy se zdůrazňovala lidovost, angažovanost, srozumitelnost. Opera měla být uměním pro nejširší lidové vrstvy.

V České republice převládá ve Verdiho inscenacích historismus. V následující části jsou přiblíženy Verdiho opery Nabucco, Macbeth, La Traviata. Historie jejich vzniku, problematika a příklady inscenací. Speciální kapitoly jsou věnovány výjmečným inscenacím Verdiho oper: minimalistické Aidě Roberta Wilsona a Rigolettovi z Bayerische Staatsoper v kontrastu ke krajně historizující inscenaci Dona Carlose Herberta von Karajana. Samostatně je zpracována Verdiho opera Don Carlos, její historie, inspirace Schillerovým dramatem. Příklady inscenací, srovnání kostýmní tvorby opery Don Carlos a její činoherní předlohy. V závěru je uvedeno řešení praktické části diplomové práce ? kostýmní výprava k Verdiho Donu Carlosovi.