Úkoly interpreta v Adagiu g moll J.S.Bacha 1001

Abstract

Tato písemná práce si klade za cíl popsat některé možnosti interpretačního výkladu Bachova notového zápisu v Adagiu ze sonáty pro sólové housle č. 1 g moll. Ze struktury zápisu a z obsahu je zde dedukován a vypracován dynamický plán, artikulace, agogika, frázování , změny v barvě tónu a vibrato. Tato práce mimo jiné hledá racionální vysvětlení , proč afektová teorie ustálila některé hudební postupy v tom smyslu, že vyvolávají v člověku určité pocity, nálady nebo duševní stavy. Je zde však obsažen i sensualistický a empirický pohled na tuto problematiku, protože za Bachova tvůrčího období už se promítaly do hudební řeči jak vlivy racionalismu, tak sensualismu a empirismu. Na přelomu renesance a baroka začala vystupovat z polyfonického přediva vertikální harmonie, hlasy se zdvojovaly ( basso continuo), osamostatnil se 1 vedoucí hlas. Flerentská camerata v podsatě odvrhla polyfonii a trvalo nějakou dobu, něž se polyfonie začala v hudbě znovu výrazně uplatňovat. Tentokrát ovšem byla jejím podkladem harmonie a ne čistě kontrapunktická technika. Proto se autor této práce zabývá především hudebním výrazem na podkladě harmonického napětí ( tato práce obsahuje i harmonický rozvoj). Vedle toho se zabývá i poyfonickým rozborem. Grafické znázornění rozsahu jednotlivých dílů a oddílů, rozpis metodických linek a Bachův urtext se nachází v přílohách.