Hudebně teoretická východiska nechorálních skladeb pro klávesové nástroje v 17. stol.

Abstract

Problematika tzv. staré hudby je dnes velmi skloňovaným odvětvím v oblasti hudební interpretace, hudební teorie a hudební vědy. Pro adekvátní porozumění a uchopení hudebního textu potřebuje dnešní interpret rozsáhlé teoretické povědomí. Hudebně teoretická východiska, jež stála v pozadí tvorby autorů 17. století, formovala a předdefinovala možná řešení detailů hudební kompozice. Teoretické nástroje, které nám poskytuje moderní nauka o kontrapunktu, o harmonii a hudební tektonice, nemohou odhalit jemné odstíny tehdejšího hudebního výraziva. V prvním oddíle je stručně nastíněno pozadí vzniku hudby pro klávesové nástroje v 17. století a popsán charakter a oblasti společenské poptávky a souvislosti vedoucí ke vzniku škály žánrů. Druhý oddíl probírá v jednotlivých kapitolách nejpodstatnější informace o stavu či vývoji různých oblastí hudební teorie: tónový materiál ? mody, církevní a varhanické tóniny, nauka o klauzulích, vývoj kontrapunktu a teorie fugy, rétorické dispositio jako nevyslovený obecný formální rámec tzv. ?volných?, fantazijních forem, preludií, toccat; praxe používání rétorických figur. Další oddíl podává přehled technických předpokladů dobových nástrojů a souvislost s výskytem určitých hudebních obratů, souzvuků apod. v literatuře. Je popsán vliv ladění a temperatury, zejména hojně rozšířené středotónové. Hojné používání krátké, lomené a zkrácené oktávy vysvětluje výskyt souzvuků a postupů na moderní klaviatuře nesnadno realizovatelných. Více manuálů na jednom nástroji a klaviatura dělená na bas a diskant umožňuje a předpokládá speciální druhy sazby. Ve čtvrtém oddíle následuje detailnější analýza několika skladeb různého typu regionálního a časového. Na cyklu ricercarů G. M. Trabaciho je zkoumán vliv modality na hudební formu. Frescobaldiho toccaty stojí na počátku obrovského vývoje tvorby pro klávesové nástroje a je studijním materiálem pro skladatele bezmála 3 následujících staletí. Analyzována je Toccata prima ze sbírky Il secondo libro di toccate (1627). Vrchol varhanní tvorby najdeme v 17. stol. bezpochyby v oblasti severního Německa, a zde především v díle D. Buxtehude. Následuje rozbor Preambula BuxWV 152. Závěrem je zařazena úvaha o významu zkoumání daných témat, zda jde o pouhé odkrývání dnes již irelevantních souvislostí, nebo zda lze najít inspiraci pro interpretaci děl starších epoch, která dnes již neodmyslitelně patří k současnému hudebnímu dění.