Režisér jako iniciátor kolektivní tvořivosti při tvorbě inscenace a zodpovědnosti za společné dílo

Abstract

Diplomová práce se zabývá úlohou režiséra při práci v tvůrčím kolektivu. Režisérova práce se odehrává v neustálém dialogu. Schopnost vést dialog je proto u tohoto povolání zásadní. Stejně jako umění hledání a udržování rovnováhy mezi chtěním ovlivňovat a odvahou být ovlivňován. Práce se okrajově věnuje přípravné práci režiséra před zkušebním procesem, kdy je stěžejní jeho kontakt s autorem, dramaturgem, výtvarníky či skladatelem. Dochází však k závěru, že pro výslednou podobu a zdar inscenace má ústřední význam až režisérův kontakt s herci. Herec je zde vnímán jako středobod celé divadelní události, jejíž nejvlastnější kouzlo je právě v setkání živých lidí v hledišti s živými lidmi na jevišti. Práce se proto soustřeďuje především na podobu vztahu režiséra a herce, na vzájemnou závislost jejich tvůrčích procesů. Ve snaze prozkoumat různé cesty režisérova přístupu k herci se ohlíží i do historie, kde nachází dvě protikladné tendence. První tendence nahlíží na herce jako na nástroj režisérovy tvořivosti, druhá jej vnímá jako její zdroj. Režisér, který počítá s hercovým přínosem dílu je zodpovědný za iniciaci a vedení jeho tvořivosti. I zde se vynořují dvě protikladné cesty. Jde o provokaci tzv. otcovské režie a motivaci režie tzv. mateřské. Volba mezi těmito cestami je dána povětšinou osobnostním typem režiséra. Zkušební proces, který je založen na důvěře v hereckou tvořivost, vyžaduje zvláštní etický postoj zúčastněných. Práce zkoumá souvislost mezi zodpovědností a tvořivostí. Dochází k přesvědčení, že tato souvislost je, vzhledem ke specifické povaze hercovy i režisérovy tvorby, k níž patří časová ohraničenost, kolektivnost, veřejnost a intimita, velká, ba zásadní. Proto se dále zabývá podmínkami, které vzniku zodpovědnosti svědčí. Ty jsou totiž těsně spjaty s podmínkami, které svědčí vzniku tvořivosti. Dochází k závěru, že ideálním prostorem pro rozvoj těchto ctností je stálý soubor.