Euripides : Medeia.

Abstract

Řecké dramatické umění definovalo místo, ve kterém se divadelní představení odehrává, zrodilo základní žánry - tragédii a komedii. Vznik dramat.žánru nějak souvisí s počátečními magickými představami našich předků, že sehraje-li se určitý děj, pomůže to jeho reálnému uskutečnění. Některé z mýtů, jež měly pro psýché Řeků zásadní význam. byly předváděny v rámci náboženských rituálů na jevišti a později daly vzniknout klasickým dramatům. Tragédie má patrně svůj původ v rituálním uctívání boha Dionýsa - ve zjednodušeném přehrávání jeho mýtu. Tragédie čerpá svá témama buď z historie, nebo z mýtu. Tragédie nastavuje ppomocí mytického odstupu zrcadlo současným problémům. Aristoteles definuje podstatu tragédie jako: "Zobrazení děje vážného a úplného, který má určitý rozsah, užívá jednající postavy, nikoli vyprávění a působí skrz soucit a strach a očištění takových citů (Katharsis)". Vývoj řeckého divadelního prostoru byl určen hlavně fyzickými potřebami diváků, aby dobře slyšeli a viděli herce a měnící se povahu předváděné činnosti. Athénské divadlo bylo masovou podívanou, přístupnou všem účastníkům slavností, včetně cizinců, otroků a žen, pokud si za ni zaplatili. Z počátku rituální prostor se postupně proměňuje na prostor divadelní kde je jasně vymezeno hlediště a jeviště. Začíná se zdokonalovat jevištní prostor. První scénografií byla "příroda". Divák vnímal herce na pozadí otevřené krajiny. Lidské drama na pozadí Universa. Pozdějším začleněním budovy jako dekorace se divadelní prostor odpoutává od svých nábožensko-obřadních počátků a stává umělým lidským výtvorem. Později se začínají používat malované rámy, s náznakem perspektivy a četné divadelní stroje, umožňujícíc létání, zjevování, atd. Antické drama bylo počátkem celé evropské divadelní tvorby, která se ve svých různých formách později rozšířila do celého světa. V závěru je uvedena praktická část práce - vývoj a finální podoba scénografického řešení Euripidovy Medei.