Současnost Ústřední hudby armády České republiky a její činnost v letech 2005-2010

Abstract

Tato práce pojednává o činnosti Ústřední hudby armády České republiky v letech 2005-2010 a reformách vojenské hudební služby. Uskutečněné reformy vojenské hudební služby a zrušení většiny vojenských hudeb během posledních dvaceti let můžeme považovat za téměř úplný zánik české a slovenské vojenské hudební kultury a tradice dechové hudby, která po několik staletí byla utvářena našimi předními vojenskými dirigenty a skladateli, jenž je dodnes uznávána po celém světě. Vždyť to byli právě oni, kteří šířili do celé Evropy dechovou hudbu a tradici, tak jak ji známe například v Rusku, Bulharsku a ve státech bývalé Jugoslávie. Vojenští dirigenti Julius Fučík, Karel Komzák a syn Karel Komzák, Rudolf Piskáček, Franz Lehár (otec autora světoznámých operet), Bohumil Vejvoda (strýc Jaromíra Vejvody), Václav Voskovec (otec Jiřího Voskovce), Rudolf Nováček (autor pochodu Castaldo), Jindřich Praveček i Adolf Scherbaum světový virtuos na trubku, to jsou jedni z mnoha, kteří tuto tradici pomáhali rozvíjet po stovky let.

Je pravdou, že po pádu komunismu a vstupu České republiky do NATO se naše země nenachází v bezprostředním ohrožení válkou a je přirozené, že se počet vojáků a vojsk snižuje. Nechat ale zaniknout podstatnou část naší hudební kultury je téměř neomluvitelné. Ústřední hudbu armády České republiky a posádkovou hudbu Olomouc můžeme označit za poslední ? mohykány ? vojenské dechové hudby a nedělejme si iluze o jisté budoucnosti těchto vojenských hudeb a celé hudební kultury. V dnešní době, kdy jakákoliv kulturní tradice nemá pro náš stát téměř žádnou hodnotu, je i hudba spíše přítěží pro státní pokladnu. Žijeme v době mediálních, datových i hudebních nosičů a nejspíše nás čeká v budoucnu i to, že z úsporných důvodů bude zahraniční delegaci vítat reprodukovaná hudba nebo navštívíme-li balet, bude nám i tam zřejmě hrát k choreografii hudba z reproduktorů.