Divadlo a iluze

Abstract

Práce zkoumá, jakými způsoby byl v minulosti chápán pojem iluze v divadelním kontextu a jak vůbec tento fenomén definovat. Srovnává definice ve starších pramenech (Fureti?re, Marmontel, D?Aubignac, Stendhal, Hugo aj.) i současných slovnících (Pavis, Corvin) a zabývá se otázkou, zda je vůbec moţná iluze ve smyslu vytvoření klamného zdání skutečnosti do té míry, ţe divák zapomene, ţe je v divadle, anebo ţe sledované představení (nebo jeho část) bude povaţovat za reálnou událost. Konstatuje, ţe taková iluze je z podstaty věci prakticky vyloučena, aţ na výjimky, kdy divák není z nejrůznějších důvodů schopen rozlišovat mezi záměrnou a nezáměrnou silou obsaţenou v uměleckém díle (podle Mukařovského), resp. technickou a obrazovou sloţkou díla (podle Zicha), resp. nerozezná model od originálu (podle Osolsoběho), tj. neidentifikuje divadelní dílo jako takové. Autor v práci uvádí některé konkrétní (předstírané nebo skutečné) případy vpádu ?mimo-divadelní reality? do průběhu představení. Hlavní část se pak věnuje pojetí iluze jako v-hraní (i-llusio), tedy vytvoření ?ludické reality?, herního rámce, do něhoţ se divák můţe v různé míře zapojit. Herní, ludický aspekt, obsaţený uţ v samotném kořeni slova iluze, povaţuje autor za to nejdůleţitější a nejţivotaschopnější, co s problematikou iluze v divadle souvisí ? iluze jako ţertovná, ironická hra s realitou. Zabývá se dále moţnostmi, jak diváka do této hry zapojit, a důsledky, které z toho vyplývají. K tomu se pojí i postupy zdivadelnění, dříve povaţované za postupy anti-iluzivní (dnes na ně lze pohlíţet spíše jako na součást bohatého arzenálu divadelních konvencí).