Akordeon v orchestrálních partiturách

Abstract

Orchestrální zvuk se vyvíjí po několik staletí. Důležitý vliv na tento fakt má bezesporu vznik nových hudebních nástrojů a jejich postupné začleňování do orchestru. Koncertní akordeon, jak jej dnes známe, není ani 100 let starým nástrojem. V posledních letech jsme svědky vzrůstajícího zájmu ze strany skladatelů o stále častější začleňování akordeonu do instrumentáře orchestru. Osobně jsem byl při nastudování a provedení několika takových skladeb. Tento fakt mne, v součinnosti s nedostatkem literatury řešící tuto problematiku, vedl k napsání této práce. Záměrně jsem vybral dvě kompozice, v kterých akordeon hraje důležitou roli, i když není pojat formou sólového koncertu, ale právě jako organická součást orchestrálního aparátu. Hlavním cílem pak bylo na vybraných místech ukázat konkrétní zvukový dopad akordeonu na zvukovou výslednici celého ansámblu, poukázat na využití jeho unikátních technických a zvukových možností. Výsledky analýzy obou kompozic pak jasně ukazují největší přínos akordeonu zejména v možnosti velké modulovatelnosti hraného zvuku, variabilitě použití související s velkým rozsahem nástroje a bohatá paleta možností při zvukových transformacích hracích technik ostatních sekcí orchestru. Závěrečná teze pak nechává do jisté míry otevřený konec, měla by motivovat skladatele k přemýšlení o technických možnostech primárně temperovaného nástroje, který je ovšem schopný intonačně vychylovat hraný zvuk, čímž může vzniknou