Vědomé tělo

Abstract

Riedlbauchová, Veronika: Vědomé tělo (Fyzický jazyk herce a jevištní kompozice), dizertační práce, Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze, Praha 2015, str. 321. Autorka ve své dizertační práci nahlíží na divadelní tvorbu prizmatem ?těla?. Své poznatky opírá o dlouhodobý divadelní výzkum, ke kterému přistupuje empirickým způsobem; vychází z vlastní zkušenosti herecké, režijní a pedagogické. Výsledky a tvrzení podkládá nejen odbornou literaturou, ale především aplikací teorie na praxi (dílčí fyzická cvičení a vlastní scénická tvorba). Práce je rozčleněna na dva oddíly. První oddíl Fyzický jazyk herce (Metody ? principy ? cvičení ? výklady) je zaměřen na výchovu celistvého ?otevřeného? herce skrze tělesný výraz a fyzické jednání. Autorka čerpá z celé řady metod divadelních reformátorů 20. století, které mají jednotícího jmenovatele: je jím důsledná práce s lidskou fyzičností, důraz na jednání vzniklé na základě vnitřních a vnějších impulzů a systematický trénink v rámci dlouhého časového horizontu. Osvojování si různých pohybových technik a principů utváří fyzický slovník herce, díky němuž pak může svobodně tvořit. Výklady tohoto oddílu jsou podloženy velkým množstvím konkrétních cvičení, která slouží k tomu, aby herec pochopil, jak tělo funguje, a naučil se ho ?vědomě? používat pro sebevyjádření a při divadelním jednání. Cvičení jsou doplněna rozborem, jenž odráží autorčinu zkušenost, i reflexemi studentů a herců, kteří jimi prošli. Tato cvičení (z nichž některá jsou zaznamenána také na DVD) rozvíjejí jednotlivé aspekty herectví: práce s energií; s prostorem, partnerem a skupinou; s časem, temporytmem a dynamikou; s gestem; s hlasem, textem a hudbou; s maskou V druhém oddíle Fyzický jazyk jevištní kompozice (Hlubinná interpretace scénického myšlení) se autorka, reflektující vlastní tvůrčí praxi, zaměřuje na ?vědomé tělo? herce v rámci formování jevištní kompozice. V detailních explikacích představuje proces zkoušení vybraných šesti inscenací, v nichž často vedle režiséra plnila také roli autora, choreografa, a výjimečně i herce. Vybranými inscenacemi jsou: site-specific projekt Vodu po lžičkách (2007), pohybový projekt Camille (2009), hra Sarah Kane Očištění/Depurados (2010), komorní opera Jiřího Hájka Slavík a růže (2011), work in progress sociálně-dokumentárního projektu Plus Minus Praha (2012) a cirkusová humoreska Plovárna (2013). Autorka rozebírá způsob svého scénického myšlení, charakteristického ?přetavováním? tématu do pohybových a vizuálních metafor, i způsob vedení herce při procesu zkoušení. Na proces zkoušení nahlíží jako na divadelní výzkum. Dělí ho do tří fází: rešerše (tedy dramaturgicko-scénografická příprava), hledání divadelní řeči (objevování výrazového materiálu skrze tělo) a celková organizace výsledného tvaru. Proces zkoušení přitom vnímá jako celosouborovou intenci, zdůrazňuje potřebu dostatku času na zkoušení a roli improvizace jako hybatele skrytých sil umožňujících tvorbu. prvním oddíle tedy autorka sleduje výchovu herce, která se musí opírat o celoživotní trénink, a dochází k poznání, že ?vědomé tělo? herce proměňuje hereckou akci v ?celostný? divadelní akt. V druhém oddíle pak zkoumá fyzický jazyk celé jevištní kompozice i odlišnosti mezi průběžným tréninkem a procesem zkoušení. Na vlastních inscenacích dokládá, že proces zkoušení podléhá ?vědomě? stavěné struktuře na základě tématu. Oba oddíly pak přinášejí závěr, že ?vědomé tělo? umožňuje napojit se na vyšší zdroje přesahující jevovou sféru a transformovat je do přítomného bytí na jevišti i do konkrétního tvůrčího počinu.