Re-evaluating the Visual in Theatre
Autor
Datum obhajoby
2021-03-18
Fakulta
Akademie múzických umění v Praze.Divadelní fakulta
Katedra
Katedra teorie a kritiky
Typ práce
Disertační práce
Vedoucí
Oponent
Podnázev
Artistic Research
Abstrakt
Ve své disertační práci "Re-evaluating the Visual in Theatre" zkoumám vybrané režijní
postupy současné divadelní tvorby, které přehodnocují vztah mezi perspektivou,
vizualitou a tělesností účastníků představení. Metodologicky toto téma zpracovávám za
pomoci postupů uměleckého výzkumu, jež umožňují efektivní kombinaci teoretické
analýzy dané problematiky s vlastní tvorbou a její reflexí. Ve čtyřech částech své studie
se kromě teoretické a historické kontextualizace tématu věnuji analýze dvou vlastních
inscenací - Žádný člověk a Molyneuxova otázka – a tří inscenací jiných režisérů – On
the Concept of the Face, Regarding the Son of God Romea Castellucciho, Delicate
Instruments of Engagement Alexandry Pirici a Crowd Gisèle Vienne.
Práce začíná zamyšlením nad významem starořeckého pojmu θέατρον (divadlo), který
doslova znamená "místo pro dívání". Pojem divadlo tedy v sobě již od počátku ustavuje
vztah mezi individuální tělesností každého diváka, prostorem a perspektivou pro
sledování představení a konkrétní zkušeností diváckého zážitku.
Ve druhé části práce vycházím z eseje Waltera Benjamina z roku 1935 Umělecké dílo
ve věku své technické reprodukovatelnosti a zkoumám vztah mezi fyzickým odstupem,
perspektivou a tělem diváka v divadle. Zaměřuji se dále na pojmy „perspektiva“, „ikona“
a „ikonoklasmus“ a popisuji, jak inscenování ikonoklasmů a změn perspektivy ovlivňuje
percepci obrazu v divadle a umožňuje divákům aktivně reflektovat to, co vidí. Dále
zkoumám fenomén obdivování ruiny v umění a jeho vztah k estetice fragmentu,
nedokončenosti a palimpsestu, vedoucí až k post-dramatickým tendencím využíváných
v avantgardním divadle 20. století.
Ve třetí kapitole této studie zkoumám vybrané inscenace Romea Castellucciho,
Alexandry Pirici a Gisèle Vienne, které zpochybňují divadelní portál jako základní rámec
pro sledování představení, čímž významně přehodnocují standardní principy vizuálna
v divadle. Ve svých analýzách se zaměřuji se na to, jak dané inscenace konfrontují své
diváky s novými způsoby dívání se na známé obrazy a jak definují samotné dívání se
jako plně subjektivní akt.
Ve čtvrté části studie se věnuji dvěma vlastním inscenovaným představením: opeře
Žádný člověk, která měla premiéru v březnu 2017 v Národním divadle v Praze a
inscenaci Molyneuxova otázka, která měla premiéru v listopadu 2018 v berlínské galerii
EIGEN + ART Lab a v prosinci 2018 v pražském divadle Studiu Hrdinů. S odkazem na
pojem tělesné mysli kognitivních lingvistů George Lakoffa a Mark Johnsona popisuji
vznik inscenací, jejichž záměrem bylo umožnit divákům projít racionálním i fyzickým
procesem reflexe, a zároveň jim nabídnout konfrontaci se zpomalenou vizualitou, jež
umožňuje objevovat nové vrstvy známých obrazů.
Popis
Klíčová slova
postdramatické divadlo, vtělené poznání, zpomalení, ikony, perspektiva, umělecká avantgarda, tělesnost, Benjamin, Walter, 1892-1940, Castellucci, Romeo, 1960-