„Návrat reálného” v procesu vzniku prostorových projektů.

Abstract

Práce „Návrat reálného v procesu vzniku prostorových projektů. Popis na vybraných pracích divadelních scénografů a vizuálních umělců“ je rozdělena do čtyř částí. V první části uvádím základní tvrzení týkající se teorie reality francouzského psychoanalytika Jacquesa Lacana, ve které je jedním z centrálních pojmů reálno. Využívám také interpretace Lacanových teorií v pojetí českého filosofa a překladatele Josefa Fulky, slovinského filosofa Slavoje Žižeka sebrané v knize Žižek, Przewodnik Krytyki Politycznej (Žižek, Průvodce politické kritiky, 2009) a postřehy polského filosofa Pawła Moścického z jeho textu Teatr i rzeczywistość (Divadlo a realita). V další podkapitole připomínám úvahy Hala Fostera tykající se různých výtvarných tendencí v umění druhé poloviny 20. století. Věnuji se podrobnější Fosterově analýze sérií fotografií Andyho Warhola, strategii opakování v umění či hyperrealismu. Připomínám práci s realismem v dílech fotografky Cindy Sherman či umělce Richarda Prince jako představitelů umění „zneužití“, které se přiznává ke kopírování či „vykrádání“ motivů z prací jiných umělců. Dále upomínám na metody práce Bertolta Brechta, a to především na příkladu jeho Arbeitsjournal 1938–1955 (Pracovní deník, 1977), jehož inspirativní analýzu nabídl francouzský filosof a kunsthistorik Georges Didi-Huberman v knize Quand les images prennent position. L´oeil de l´histoire, 1 (Strategie obrazů, Oko historie 1., 2009). Podstatné jsou zde pro mne strategie dokumentární montáže a formální rekompozice, otřesu, efektu reálného a zaujetí pozice. Dále se velmi krátce věnuji práci paměti, jejíž reflexe nás vede k formulacím, jako jsou exploze paměti či její incidenty, a napomáhá vysvětlit umělecké strategie, které rezignují na logiku, děje čí výrazná centra svých děl a spíše zdůrazňují jeho chybějící místa, koláž jako dramaturgickou metodu či více pracují s atmosférou a snovostí. Jako literární kontext zde uvádím práce německého literáta W. G. Sebalda. V páté podkapitole předkládám možnou interpretaci lacanovské triády v kontextu divadla, a to hlavně prostřednictvím reflexí Pawła Moścického, a také podrobně připomínám základní determinanty postdramatického divadla v koncepci Hanse Thiese-Lehmanna, které se zdají plně vyjadřovat zvýšený zájem o práci s realitou v divadle, jako například parataxe (nepřítomnost hierarchie jednotlivých složek divadelního spektra), simultaneita znaků, hra se zahuštěním znaků, zhudebnění, vizuální dramaturgie, tělesnost, invaze reality, situace/událost. V druhé části se věnuji interpretaci některých projektů vybraných výtvarných a divadelních umělců, hlavně Evy Koťátkové, Joanny Rajkowské, Michała Korchowce, Roberta Rumase a Anny Viebrock. Kromě popisu vybraných prací těchto umělců interpretuji metody a strategie, které využívají, a to s důrazem na práci s různými vrstvami reality, která se mi zdá podstatná pro jejich umělecké koncepty a realizace. Třetí část práce věnuji reflexi vlastních projektů, buď z oblasti dokumentárního divadla, v níž je vepsané napětí mezi realitou a fikcí a jehož dramaturgické strategie jsou úzce spojené se vztahem k těmto pojmům, anebo z pedagogické oblasti. V rámci této oblasti jsem realizovala projekt Fantomy reality pro studenty prvního ročníku katedry Divadlo v netradičních prostorech, k němuž jsem přizvala Evu Koťátkovou a Joannu Rajkowskou. Poslední, čtvrtá část práce, je doplňkem k dřívějším kapitolám. Umísťuji do ní rozhovor s Evou Koťátkovou a fotografické odkazy k projektům umělců, o kterých pojednává tato práce.