Šibalství v českém filmu

Abstract

Tato diplomová práce mapuje fenomén šibala v historii českého a československého filmu. Postava šibala má v českém kulturním dědictví výraznou roli, jak svědčí popularita postavy Švejka i jiných literárních šibalů (např. Saturnina či Dítěte z Obsluhoval jsem anglického krále). Šibalství však není v teoretických pracích o českém filmu reflektováno. Proto nás zde zajímá jeho přítomnost nebo nepřítomnost v daném materiálu, popřípadě jeho specifika, proměny apod. Obšírná definice, která se zabývá jednotlivými atributy této archetypální figury, nejprve ustavuje základní konstantu, která je poté odhalována v jednotlivých etapách československé a české kinematografie. V konstantě se kromě rysů samotné postavy – jako je absence morálky, nezodpovědnost, ambivalence, neočekávanost apod. – reflektují rovněž jejich důsledky pro vyprávění, tedy i funkce šibala. Postava šibala má výraznou roli při formování počátků filmové řeči v rámci žánru „slapstick“ (v češtině často nepřesně filmová groteska). V československém němém filmu se tyto tendence však projevují jen omezeně. Výraznější projevy šibalství přichází až s českou meziválečnou veselohrou a výraznými hereckými typy jako byl např. Vlasta Burian, příp. V+W. Originální podoby nabývá šibalství v období nové vlny, později i u některých novovlnních tvůrců. Postupným ohledáváním tak skládáme velmi rozmanitý, někdy i rozporuplný obraz šibala v českém filmu, jenž zahrnuje jak část nejpopulárnějších děl české komedie (U pokladny stál…, Jáchyme, hoď ho do stroje!, Postřižiny, Dědictví aneb Kurvahošigutntág), tak i bytostně autorské počiny (Sedmikrásky, Vtáčkovia, siroty a blázni, Slavnosť v botanickej záhrade). Na základě tohoto obrazu se v závěru volněji zamýšlíme nad rolí šibalství v české národní identitě.