Remediace: Fotokniha v digitálním věku

Abstract

Fotokniha je kniha založená převážně na fotografiích. V knize The Photobook: A History zmiňuje autor Gerry Badger “Fotokniha je kniha s textem nebo bez něj, jejíž hlavní sdělení nesou fotografie. Autorem je fotograf nebo osoba, která upravuje či seřazuje práce jednoho i více fotografů.” První příklad fotoknihy je připisován autorce Anně Atkinsové. Její dílo s názvem “Photographs of British Algae: Cyanotype Impressions” se datuje do roku 1843. Svazek byl vydán jejím vlastním nákladem, papíry byly napuštěny světlocitlivou emulzí. Dalším příkladem je dílo Williama Henryho Foxe Talbota, který vydal v letech 1844 až 1846 první komerční fotografickou knihu s názvem "The Pencil of Nature”. Důležitým bodem v historii fotoknih jsou fotografická alba, jejichž první stopy nás zavedou do 50. let 19. století. Nejdříve alba sloužila pouze k ukládání snímků, především vernakulárních, ale postupem let se dostávala do uměleckých oborů. Příkladem nám je album “Alaska” vytvořené v roce 1899. Jeho autor George F. Nelson ho sestavil ze snímků Edwarda S. Curtise a Edwarda H. Harrimana. Hlavním tématem byla dokumentace Harrimanovy expedice na Aljašce. Toto album obsahující více než 100 fotografií, písní, básní, kreseb a textů je příkladem vývoje od samotného fotoalba ke knize. V dnešní době díky demokratické povaze fotografie a její digitální revoluce v roce 2000, vzniká více fotografií než kdykoliv předtím. A tudíž je samozřejmostí, že i fotoknihy a fotoalba jsou touto proměnou zasaženy. Potřeba ukládání snímků se přenesla z fyzického média, výtisků, alb a knih na digitální médium, počítač, telefon a internet. K fotografiím máme stále stejný vztah. Znamená to, že máme potřebu o ně pečovat, mít je stále při sobě, ale způsob jak toho dosáhneme je jiný. Vzhledem k tomu, že můžeme uchovávat prakticky neomezené množství snímků, proměňuje se i způsob, jakým fotografii prožíváme. Na internetu se situace příliš neliší: na mnoha platformách si můžete nastavit časovač, jak dlouho si můžete fotografii prohlížet, jeden den či 15 sekund. Fotografie nejsou určeny k tomu, aby se ukládaly, uchovávaly, znovu viděly, ale aby byly pomíjivé. Snímek není trvalý. V určitém okamžiku ztrácí smysl, pokud ho srovnáme se snahou o fixaci světla na ploše a v průběhu let se neustále vyvíjí. Můžeme, ale vidět nebo prožít obrazy? Stali jsme se “fast- food” diváky. Snadno se začínáme nudit, a tak potřebujeme zažít vždy něco navíc. Je to bulimický věk fotografie. Ale jaké místo má v tomto scénáři, kdy fotoalbum hraje roli telefonu, fotokniha? Jak se bude vyvíjet a která média ji budou ztělesňovat?