Hudební řeč v tvorbě albánských skladatelů a její místo v kontextu evropské hudby

Abstract

Disertační práce se zabývá historickým vývojem albánské hudební kultury od starověku do dnešní doby a zkoumá specifické rysy soudobé albánské hudby i individuální komunikativní aspekty hudební řeči současných albánských skladatelů. Z této perspektivy demonstruje, jak hluboce je skladatelská tvorba prostoupena domácími kulturními tradicemi, hudební kulturou dvou hlavních albánských folklorních oblastí Geg (sever) a Tosk (jih), instrumentálními útvary lidových hudebních nástrojů, hudebními i kulturními vlivy zahraniční albánské diaspory a společenskými i politickými událostmi v Evropě 19. a 20. století, které se někdy neočekávaně, ba dokonce paradoxně promítly do samotné povahy albánské soudobé hudby.

Metodicky se práce zaměřuje na komplexní analýzu vybraných kompozic předních současných albánských skladatelů. Zkoumání jejich kompozičního stylu a individuální hudební řečí svědčí o tom, že navzdory zřetelným rozdílům ve způsobu práce s hudebním materiálem před pádem komunismu v roce 1990 a po něm poskytuje albánským skladatelům i nadále cenné podněty – vedle některých soudobých kompozičních technik, které jsou unikátní i v mezinárodním měřítku – albánská národní hudba, a to zejména hudba folklorního typu.

Albánským autorům se podařila v posledních třech dekádách pozoruhodná a jedinečná stylová syntéza: jejich hudební řeč je originální a zároveň se zařadila do polystylového kontextu postmoderního směřování evropského hudebního umění. Mezinárodní úspěchy pičkových soudobých skladatelů navíc naznačují skutečnost, že i po letech izolace v období komunistického režimu si albánská hudba získala své místo v mezinárodním hudebním světě.