Změna hlediska jako prvek struktury filmového vyprávění

Abstract

Práce se zabývá filmy, které pracují se změnou hlediska přímo zasahující do struktury vyprávěného příběhu. Ve většině filmů, kde se vyskytuje více hlavních postav, sledujeme vyprávění z různých perspektiv; někde je tohoto prvku využito i v případě, že se jedná o postavy vedlejší, tyto změny úhlu pohledu však většinou nemají strukturní funkci. Buď jde o propletenec dvou a více příběhů, z nichž každý má jiného protagonistu, jehož očima právě vyprávěný děj sledujeme, anebo jde o jeden příběh jednotlivce, dvojice či skupiny, který sledujeme z více úhlů pohledu, a jejichž střídání je více méně pravidelné po celou délku filmu a změna perspektivy nepřináší žádný zásadní zvrat. Tato práce se však zabývá filmy, které vypráví příběh nejprve z pohledu jednoho protagonisty a později (obvykle v půlce filmu) se změní perspektiva vyprávění a diváci tak mohou pokračovat ve sledování stejného příběhu z pohledu druhého protagonisty. Tato změna s sebou vždy přináší bod obratu, zvrat, popřípadě rovnou změnu stylu, žánru a zobrazení fikčního světa. Pro přehlednost rozděluji filmy se změnou hlediska do dvou kategorií, kterými jsou: filmy s linearním a nelineárním použitím času. Specifika obou kategorií ukazuji na analýzách filmů: Má mě rád, nemá mě rád (A la folie...pas du tout, rež. Laetitia Colombani, 2002), Rozbouřené vody (DeUsynlige, rež. Erik Poppe, 2008), Tři ženy (3 Women, rež. Robert Altman, 1977), a Melancholia (rež. Lars von Trier, 2011).