České naturalistické venkovské drama v postmoderních inscenacích

Abstract

Disertační práce se pomocí zevrubné analýzy a četných příkladů pokouší představit několik postmoderních inscenací českého naturalistického venkovského dramatu. Podnětem k jejímu sepsání byla otázka, proč dramata autorů, lpějících na realistickém detailu a mimetické podstatě, přitahovala a stále přitahují pozornost esteticky nonkonformních a provokujících tvůrců, kritikou sdružovaných pod pojmem postmodernismus. Nejprve tedy představím postmodernu jakožto termín, související s novým filosofickým náhledem na vývoj euro-americké civilizace, a v souvislosti s tím i jako umělecký směr, který tyto myšlenky a teze esteticky uchopuje. A to nejen v kontextu světové historie a kultury, ale především té české. Po letmém nastínění poetiky realismu a naturalismu, což je nezbytné pro lepší pochopení hlavního tématu, předložím trpělivému čtenáři sedm analýz postmoderních inscenací venkovského dramatu. Na základě širší divácké a čtenářské zkušenosti, četných příkladů z postmoderní literatury, filmu, výtvarného umění a hudby, se pak budu snažit dospět k odpovědi na výše položenou otázku. Důležitým činitelem je pro mě především střet archetypální podstaty člověka a v současnosti proklamované absence nadosobního řádu, kterému člověk, i třeba proti své vůli, podléhá. Interpretované texty, které právě na tragickém agónu postav s láskou, vírou, zodpovědností nebo soucitem spočívají, představují pro postmodernisty evidentně ten nejlepší možný materiál. Na něm si mohou ověřit, zdali opravdu žijeme v době, kdy osobní svoboda zničila lidskou víru v nějaký vyšší smysl nebo zdali sexuální revoluce skutečně pohřbila metafyzickou podstatu lásky. Docházím tak k přesvědčení, že analyzované inscenace nám demonstrují postmoderního člověka jakožto schizofrenní bytost, všeobecným morálním klimatem přesvědčenou o tom, že žádný řád není všeplatný, přestože ve svém nitru po nějakém absolutním smyslu zoufale touží. Veden pozitivním duchem vlastní koncepce tzv. „velké vteřiny“, pokusím se obhájit své přesvědčení, že v tomto vyčerpávajícím zápase může umění představovat očistnou a oním kýženým ideálem člověka naplňující sílu.